Většinou jsem někde v zoologické zahradě vyškemrala jízdu na poníkovi. Párkrát jsem si nějakou tu vodicí jízdu dokolečka prostě vyprosila. Asi v pěti letech jsem byla srodiči na dovolené v Jeseníků a vydali jsme se tam na koně. Jeli jsme na hodinovou vyjížďku a mně dali hnědého shetlandského poníka jménem Princ. Poprvé jsem tehdy nejspíš jela sama, poprvé klusala a cválala. Docela mi to i šlo (jen kdyby ten mrňavej parchant necválal křovím). Když se ale rodiče rozhodli že si zacválají, tak se Princ rozhodl taky. Ten to ale chtěl vzít přes louku a při skoku přes příkop se mnou upadl a já narozdíl od něj zůstala ležel v kopřivách s malinko naraženými zády. To si zejména můj tatínek myslel, že ode mne konečně bude pokoj a o koních nebudu už chtít slyšet, ale to fungovalo spíše naopak, s tou láskou jsem se prostě narodila a nikdo a nic mi ji neodpáře. Nějakou dobu jsem pak jen tak jednou za rok jela na vyjížďku a to je díky babičkám a dědečkům. Na jedné z vyjížďek mi pak nabídli letní tábor a to jsem s chutí přijala. Moc se mi to líbilo. Oblíbila jsem si tam koně jménem Piškot(jezdecký pony) a on si nejspíš oblíbil mě. Na něm jsem se vlastně hodně naučila.
Další rok jsem jela na jiný tábor. Atam se mi líbilo ještě víc. Oblíbila jsem si tam hned napoprvé dva koně, Hanowerskou klisničku Perlu a hřebce Paint horse Sonnyho. Na tenle tábor jsem pak jela ještě dvarát a oblíbila jem si i dceru Sonnyho, Selinu, a syna Perly, Pegase. Dnes konečně chodím do jezdeckého klubu a i když jsem tam zatím nenašla tak úžaného koně, jako jsou ti, které jsem tu jmenovala, jsem teď šťastná, protože jsem konečně u koní, a doufám že už vždycky budu.
Přeji i vám aby jste měli aspoň trochu toho štěstí u koníčků......
Autor: Kristína Hejduková
Napsáno: 1. února 2005